Angažovanost Žen A Nadnárodní Humanitární Pomoc

Ačkoli ženy byly, v té či oné podobě, přítomny ve všech válkách do 20. století, jejich účast byla spíše výjimečná a přehlížená. Teprve s první světovou válkou byly mobilizovány nebývalým způsobem.

Ženy angažující se mimo domácnost spadaly v zásadě do tří kategorií: zaprvé se pohybovaly na pozadí různých hospodářských odvětvích (zemědělství, průmysl, doprava, bankovnictví, obchod, telekomunikace, výuka atd.); zadruhé se jejich pečovatelská práce, která byla tradičně spojena s domácností, rozšířila do oblastí zdravotní a humanitární pomoci zraněným vojákům, opuštěným lidem a potřebným, kteří bojovali o vlastní přežití; zatřetí, v některých zemích ženy dokázaly převzít aktivity různého charakteru i na bojové frontě.

Tři ženy roztahují dehet na londýnské ulici. Fotografie Horace Nichollse (c. 1916) © IWM (Q30876)

V oblasti zdravotnictví ženy vynikly nejen jako zdravotní sestry, ale také jako lékařky. V chirurgii to byl případ Elsie Inglis a Frances Ivens. Je třeba zmínit, že došlo k nadnárodní mobilizaci, kdy do Evropy přijížděly mimo jiné australské, kanadské, novozélandské a další zdravotnice. Stávaly se součástí různých organizací, kde společně pracovaly v nadnárodní pospolitosti, ať už šlo o práci v nemocnicích, v zadní i přední linii, v polních nemocnicích či sanitkách. Jednou z takových organizací byla Skotská ženská nemocnice pro zahraniční službu (Scottish Women’s Hospitals for Foreign Service), která poskytovala lékařské služby na frontách spojeneckých zemí.

Dalším sborem dobrovolnic, které se hlásily k vykonávání zdravotnických služeb nebo jako kuchařky, servírky a podobně byl Women’s Army Auxiliary Corps (Ženský armádní pomocný sbor, 1917-1921), známý také jako Queen Mary’s Army Auxiliary Corps (Pomocný sbor armády královny Marie), ženský pomocný sbor britské armády. Jmenovat bychom mohli i další organizace jako First Aid Nursing Yeomanry (První pomoc ošetřovatelské Yeomanry), Voluntary Aid Detachment (Jednotka dobrovolnické pomoci), Queen Alexandra’s Imperial Military Nursing Service (Armádní ošetřovatelský sbor královny Alexandry) nebo American Women’s Hospital (Americká ženská nemocnice).

Náborový plakát Ženského armádního pomocného sboru (c. 1917). © IWM (ART PST 13171)

Nesmíme zapomenout na ženy, které se přihlásily jako dobrovolnice do organizací Kvakerů, jako Friends Ambulance Units (Ambulantní jednotky přátel) nebo ženy, které pracovaly jako zdravotní sestry v různých národních organizacích Červeného kříže nebo v Mezinárodním výboru Červeného kříže (ICRC). Během války prošla organizace ICRC  hlubokou transformací s vytvořením International Prisoners-of-War Agency (Mezinárodní agentury pro válečné zajatce), ve které  pracovalo přibližně 3.000 lidí, z toho dvě třetiny žen.

Sestry Francouzského červeného kříže. Fotografie zpravodajské služby Bain News. (c. 1914 – 1915). © LOC (Divize tisků a fotografií, LC-DIG-ggbain-17067)

Mezinárodní agentura pro válečné zajatce. British index. © ACICR (V-P-HIST-00581-24)

V roce 1914 podporovala válku většina evropských žen. Část feministek se domnívala, že je to šance uniknout z kruhu domácnosti a převzít zaměstnání, která muži uvolňovali. Tváří v tvář této nové skutečnosti ustoupil do pozadí i požadavek na volební právo žen.

Navzdory skutečnosti, že v srdci společnosti ve válčících zemích byly pacifistické postoje identifikovány s anti-patriotismem, některé ženy se proti válce aktivně vyslovily. Příkladem toho bylo oslava Mezinárodního kongresu žen, který byl slavnostně zahájen v Haagu dne 28. dubna 1915.

Jane Addamsová (druhá zleva) a další delegáti na palubě lodi, která je má odvézt do Haagu na Mezinárodní ženskou konferenci (1915). © LOC (Sbírka George Grantham Baina (LC-DIG-ggbain-18848))

V roce 1919 čelila válkou zničená Evropa obrovským demografickým, ekonomickým a geopolitickým důsledkům. Kromě milionů mrtvých z řad vojáků a civilního obyvatelstva v důsledku konfliktu, bylo i mnoho zraněných a zmrzačených vojáků a civilistů a lidí, kteří se stali oběťmi epidemií a hladomoru. K těm nejhorším patřila bezpochyby pandemie chřipky v roce 1918 a ruský hladomor v letech 1921–1922.

K tomu lze přičíst obrovská vysídlení civilního obyvatelstva z jejich domovů v důsledku pádu čtyř říší (ruské, rakousko-uherské, německé a turecké) a repatriace jak vojenských tak civilních válečných vězňů.

Hřbitov, Étaples (Francie). Autor: fotograf Oliva Edis, 1919. © IWM (Q8027)

Nové situace přiměly organizace humanitární pomoci, jako Mezinárodní výbor Červeného kříže, navázat skutečnou meziinstitucionální a nadnárodní spolupráci s různými organizacemi pomoci, i když podporovaly vytváření dalších, aby reagovaly na vážné mimořádné události, v nichž se obyvatelé ocitli v těchto raných poválečných letech. V této souvislosti vzniká fond Save the Children (Zachraňte děti) a fond Service Civil International, SCI (Mezinárodní občanská služba).

Fond Save the Children byl vytvořen v květnu 1919 z iniciativy Eglantyne a Dorothy Jebbové s cílem pomoci německým a rakousko-uherským dětem. To vyvolalo ostrou kritiku ze strany britského tisku pro nerozlišování mezi vítězi a „nepřátelskými“ dětmi. SCI byla založena v roce 1920 ve Švýcarsku z iniciativy pacifistické skupiny, která se shromáždila kolem švýcarského inženýra Pierra Cérésole.

Fotografie prvního pracovního tábora SCI v Esnes (Francie). Zachycuje chaty postavené dobrovolníky SCI, ačkoli zničení města je stále zjevné (c. 1921). © archivy SCI (První pracovní tábor SCI, 1920 – archivační dokumentace)

Velká válka způsobila hromadnou mobilizaci žen mimo domácnost. Ale jakmile válka skončila, vlády a politické strany vyvinuly tlak na ženy nebo je přímo donutily, aby se vrátily domů a nechaly svá pracoviště znovu obsadit muži. Válka přesto rozšířila jejich obzory a přinesla s sebou hluboké změny, které začaly být v následujících letech pozvolna doceňovány.

Jako jisté uznání role, kterou ve válce ženy hrály, přiznala řada bojujících zemí mezi lety 1918 a 1921 ženám jejich volební právo, s různými restrikcemi případ od případu. V některých zemích si ženy musely počkat až na konec druhé světové války, například ve Francii, která volební právo žen schválila v roce 1944.

Volební právo, za které sufražetky od poloviny devatenáctého století tak tvrdě bojovaly, znamenalo důležitý výdobytek. Skutečně revolučním pokrokem však byly změny, které se začaly projevovat v chování, způsobu oblékání, sexuálních vztazích a zvycích žen, spolu s jejich stále rostoucí přítomností na veřejných prostranstvích i na pracovištích.

V tomto ohledu válka roku 1914 poprvé v historii vytyčila cestu k „smíšené společnosti“, v níž se muži a ženy mohou volně pohybovat a navazovat vzájemné vztahy. Šlo o pomalý, ale nezastavitelný pokrok.

Kampaň ministerstva práce. Velká Británie, 1919. Litografie. © IWM (PST 5475)

Občanskou válku v letech 1936–1939 nelze chápat pouze jako vnitřní konflikt ve španělské politice a společnosti. Je třeba ji zasadit do kontextu evropských dějin první třetiny 20. století. To vysvětluje skutečnost, že se od svých počátků stala pro mezinárodní vlády a veřejné mínění oblastí ideologické konfrontace.

Stejně jako v první světové válce, mobilizace otců, manželů a bratrů pro válečné cíle znamenala, že ženy musely podporovat svoji rodinu a zajistit její přežití. Zároveň převzaly i pracovní místa, která muži uvolnili ve všech odvětvích ekonomické činnosti.

Ženy pracující ve válečné výrobě, 28. dubna 1937. © BNE (Hispánská digitální knihovna, GC-Caja 58/6 18r / 1)

Kromě této dvojí práce v domácí a zaměstnanecké sféře se ujaly i nekonečného množství podpůrných úkolů v zázemí vojska: získávání potravy pro postižené obyvatelstvo, pomoc ve skladech s potravinami, v sirotčincích, společných jídelnách, oděvních a textilních dílnách. Rovněž pracovaly ve zdravotnictví v nemocnicích nebo se angažovaly jako pomocné síly či učitelky dětí evakuovaných do táborů ve Středomoří nebo v zámoří apod.

Děti uprchlíků Barcelona. © BNE (Hispánská digitální knihovna, GC-Caja 47/5/39)

V počátcích se válka podobala spíše populární revoluci. V zóně Republiky to znamenalo, že nejvíce angažované ženy, pod vlivem rovnostářských diskuzí o svých vztazích s muži, narukovaly k praporům a sborům milicí, ke kterým se předem dobrovolně  hlásily, aby se přímo účastnily boje.

Ženská domobrana na frontě. © BNE (Hispánská diitální knihovna, GC-Caja 114/12/2)

Občanská válka podnítila příchod mezinárodních dobrovolníků ze všech koutů světa. Pracovali jako lékaři, zdravotní sestry, řidiči sanitky, pomocní zdravotníci, váleční dopisovatelé, fotografové atd. Někteří byli členy brigády, jiní pacifisté či nestranní. Mnoho z nich bylo napojeno na organizace humanitární pomoci. Většina přišla podpořit Republiku, ale byly zde také ženy, které pomáhaly na straně puče.

Fotografie afroamerické zdravotní sestry Salarie Kea. Neznámý autor. © NYU (knihovna Tamiment & pracovní archv Roberta F. Wagnera, ALBA.PHOTO.015)

Pokud jde o organizace, které během konfliktu poskytovaly humanitární pomoc, některé byly neutrální a pomáhaly v obou táborech. Například: Service Civil International, SCI (Mezinárodní občanská služba), britští a američtí Kvakeři – Friends Service Committee  (Výbor služby přátel) a American Friends Service Committee (Výbor pro služby amerických přátel), dále International Committee of the Red Cross (Mezinárodní výbor Červeného kříže), ve Španělsku s názvem Cruz Roja Española a Save the Children Fund (Fond na záchranu dětí). Jiní spolupracovali pouze s republikánskou stranou, například   International Red Aid (Mezinárodní rudá pomoc) také známá pod ruskou zkratkou MOPR, International Antifascist Solidarity (Mezinárodní antifašistická solidarita). Třetí skupina spolupracovala s pučem, například Auxilio Social (Sociální podpora), kterou založila Mercedes Sanz-Bachiller Izquierdo, a Socorro Blanco (Bílá pomoc) v režii karlistické militantní aktivistky Maríi Rosy Urracy Pastorové.

Pomozte Španělskému červenému kříži ve své humanitární práci! Autor: Mezquita. Plakát vydaný Španělským červeným křížem. Tiskárna Rivadeneyra, S.A.Madrid (c. 1936–1939). © CDMH (PS-CARTELES, 2194)

Jedna z oděvních dílen propagovaná Kvakerkou Francescou Wilsonovou v Murcii, 1937. © AFSC

Existovalo mnoho případů výjimečných žen, které se staly dobrovolnicemi v humanitárních sdruženích. Jednou z nich byla Elisabeth Eidenbenz, švýcarská učitelka, která přicestovala do Španělska na začátku roku 1938 jako dobrovolnice pro SCI. Pracovala v Madridu a Burjassotu (Valencie). Počátkem roku 1939 se vrátila do Švýcarska, ale ještě do konce téhož měsíce byla znovu požádána o pomoc těhotným španělským ženám ve vyhnanství, které žily ve francouzských internačních táborech. Tak vzniklo mateřství Elne, které fungovalo až do dubna 1944. Narodilo se zde přes 600 dětí 22 různých národností.

Elizabeth Eidenbenz v porodnici Elna (c.1940-1943). © Fond Elisabeth Eidenbenzové –  město Elne

Po necelých 20 letech bylo přání trvalého míru smeteno novým celosvětovým konfliktem, který byl mnohem horší, násilnější a smrtelnější, než válka v roce 1914. Ani Společnost národů, ani podepsané mírové smlouvy nebyly schopny zajistit mírovou budoucnost, pro kterou vznikly.

Hitlerova expanzivní politika a touha po kontinentální hegemonii přiměly Francii a Velkou Británii vyhlásit, po invazi do Polska, 3. září 1939 válku Německu. Byla to válka, která se rozšířila do všech koutů planety a způsobila bezprecedentní humanitární krizi.

Mnoho zemí zapojených do konfliktu opět podniklo rozsáhlé propagandistické kampaně s cílem mobilizovat ženy. Reakce na tyto kampaně byla obrovská. Ženy se opět staly klíčovým prvkem coby hlava rodiny a zapojily se do různých odvětví hospodářské činnosti nebo do zdravotnictví jako lékařky, chiruržky, zdravotní sestry, řidičky sanitek apod.

„Den v životě matky v lednu 1941“.  Kresba José Smeets. © MUNAÉ (1979.09289.29)

Ve druhé světové válce se k ozbrojeným silám připojil větší počet žen, které bojovaly v předních liniích boje, ať už jako záložnice nebo jako podpůrné jednotky.

Liudmila Pavličenková, sovětská ostřelovačka, se dvěma delegáty ve Washingtonu D.C. Fotografie: Jack Delano, 1942. © LOC (2017835891)

Ženy sehrály zásadní úlohu při evakuaci civilního obyvatelstva z velkých měst, podléhajících neustálému leteckému bombardování, do bezpečnějších venkovských zón. Kromě toho ve městech dohlížely na dodávky a distribuci potravin, provozovaly jídelny a oděvní dílny, lékařskou péči v ordinacích a nemocnicích, vzdělávací aktivity a obecně vše, co mohlo zajistit přežití uprostřed hrůzy totální války, která rozmazala hranici „fronty“ a „vnitřní fronty“.

Civilní obrana. Hledáme ženy pro evakuační službu. Nabídněte pomoc svému místnímu úřadu nebo jakékoli pobočce Ženských dobrovolnických služeb. © IWM (PST 15092)

Samostatně nebo v rámci humanitárních organizací existovaly ženy, které ulehčovaly situaci pronásledovaným skupinám a těm, kteří byli ve válce vysídleni. Riskovaly své životy pro záchranu druhých, i když to znamenalo jednat proti směrnicím svých vlastních organizací. V některých případech zaujaly postoje neutrality, když čelily pronásledování nacistickým režimem.

Jednou z nejstrašnějších epizod, ke kterým došlo za druhé světové války, bylo pronásledování a vyhlazování židů a jiných lidských kolektivů nacisty. Muži, ženy a děti byli zbaveni veškeré lidské důstojnosti, využíváni pro odporné experimenty, mučeni, ubiti k smrti nebo zplynováni.

Čtyři židovské vězeňkyně za plotem z ostnatého drátu v „sekci L” tranzitního tábora Gurs. Fotografie tajně pořízená Alicí Resch-Synnestvedtovou (c. 1942-1943). © USHMM, s laskavým svolením Hanny Meyer-Mosesové (78704)

Za války a po jejím konci musely evropské země čelit problému masivního vysídlení civilního obyvatelstva. Při hledání řešení se vlády 44 národů dne 9. listopadu 1943 dohodly na vytvoření mezinárodní organizace, která by měla za úkol koordinovat rozdělování pomoci, především jídla a léků. Cílem bylo také zmírňovat závažné situace, jimž lidé po vysídlení ze svých domovů čelili. Takovou organizací se stala UNRRA, Správa OSN pro pomoc a rehabilitaci. Její vytvoření představovalo milník v historii humanitární pomoci.

UNRRA čety pro „létání s jídlem”, 40. léta. © UN Archives (S-1167-0009-00001)

Stejně jako na konci Velké války, i v roce 1945 byla většina žen nucena se vrátit ke své domácí a tradiční podřízené roli vůči mužům. Uznání výjimečné práce, kterou odvedly během válečných let, pomalu přichází.

Památník věnovaný přínosu žen za druhé světové války. Nachází se ve Whitehallu, v centru Londýna. Jeho autorem je John Mills. Sedmnáct žen je oblečeno do uniforem nebo pracovního oblečení, které používaly v  letech, kdy se účastnily válečných cílů. Při slavnostním odhalení pomníku, dne 9. července 2005, přeletělo centrum města 5 vojenských helikoptér pilotovaných ženami.

V roce 1945 skončila dosud nejbarbarštější a nejkrutější válka, kterou lidstvo kdy poznalo, ale její konec nepřinesl mír do lidských srdcí. Slovy jedné z hvězd filmu, který byl uveden v Německu v roce 1946 krátce po obnovení filmového průmyslu: Vrahové jsou mezi námi (Die mörder sind unter uns).

Společnosti, které byly morálně a fyzicky zdevastovány, musely čelit hrůze z toho, co se stalo v nacistických vyhlazovacích táborech, masovým masakrům civilistů páchaných bojujícími stranami v nemilosrdných a bezhlavých leteckých náletech, ale i jednomu z posledních zvěrstev, kdy USA B-29 bombardéry, ničící v závěrečných měsících války japonská města zápalnými bombami, shodily dne 6. a 9. srpna dvě atomové bomby na bezbranná města Hirošima a Nagasaki.

Popálená kůže jedné z přeživších obětí atomové bomby, 1945. © NARA (519686)

Válka si vyžádala životy 70 milionů civilistů a vojáků. K tomu lze přičíst miliony lidí, kteří zůstali invalidní a zmrzačení, více než deset milionů dětských sirotků a miliony vysídlených osob: civilistů, demobilizovaných vojáků, dezertérů a osvobozených válečných zajatců. Všichni se pokoušeli vrátit do své „vlasti“, ať už to bylo kdekoli.

Oběti války v jeskyni v Neapoli (1945). © Archivy OSN (S-0800-0003-0004-00017)

Fenomén vysídlení populace byl hlavním rysem bezprostředního poválečného období. Mnoho lidí nemělo kam jít, zatímco pro jiné znamenal návrat do místa původu trest.

Němečtí uprchlíci směřující na západ, 1945. Neznámý fotograf. © Bundesarchiv (Obraz 146-1985-021-09)

Došlo k mnoha nuceným nebo nechtěným repatriacím. Mezi nimi čínských, korejských, japonských a filipínských žen, které byly nuceny stát se prostitutkami v nevěstincích založených pro vojska Japonské císařské armády v okupovaných zemích. Počty sexuálních otrokyň se liší, každopádně jich v letech 1938 až 1945 bylo přes 200.000. Jak bylo běžné u mnoha jiných krutostí, po válce vše přikryl závoj mlčení, dokud se v roce 1991 neodvážila korejská žena Kim Hak-Soon vyprávět ponižující příběh „žen utěšitelek“.

Bronzová socha „ženy utěšitelky“ před japonským velvyslanectvím v Soulu (Jižní Korea), umístěná v prosinci 2011.

Přechod k mírovým společnostem nebyl snadný. Proces sociální a ekonomické obnovy byl takového rozsahu, který nelze srovnávat s jinými poválečnými obdobími. Pokrok žen byl v raném poválečném období extrémně omezen. Byly znovu nuceny vrátit se v mnoha případech do již neexistujících domovů. Rodiny byly rozbité. Mnoho jejich členů zemřelo nebo zmizelo. Pro velký počet vojáků byl návrat domů a jejich opětovné přizpůsobení se civilnímu životu těžkou zkušeností.

Leták připravený pro diskusní skupiny britské Labouristické strany v reakci na zprávu Královské komise pro rovné odměňování z roku 1946. © TUC Library Collections

V evropských a asijských zemích válka zničila sociální a ekonomickou strukturu a způsobila hluboké změny v politických kulturách. Z ekonomického hlediska byla na konci války na vrcholu pouze americká společnost. USA se staly světovou velmocí a tuto sílu použily k upevnění své moci a kontroly v jiných zemích. Dne 5. června 1947 vystoupil ministr zahraničí George C. Marshall s projevem, z něhož vzešel „Evropský program obnovy“, tzv. „Marshallův plán“, jehož cílem bylo posílit země v západní Evropě.

Tato americká pomoc vytvořila v padesátých a šedesátých letech obrovské pracovní příležitosti, z nichž těžily i ženy. Souběžně s tím docházelo k transformacím ve vztazích mezi pohlavími a ke změně jejich rolí v soukromé a veřejné sféře.

Ovšem jakkoli byly tyto pokroky pozoruhodné, změny jsou vždy křehké povahy a nové krizové situace mohly kdykoli vyústit v krok zpět. Pouze vzdělání a posun v myšlení mohly v dlouhodobém horizontu zajistit povinnosti a práva, za která tolik žen bojovalo v průběhu dějin.