Dětství V Evropských Válkách
DĚTI V PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLCE
Vypuknutí první světové války představovalo rozchod s minulostí, dominantní politikou a starým monarchickým, imperiálním řádem. Její vývoj také znamenal významnou změnu v evropské historii ozbrojených konfliktů.
Zaměření na civilní obyvatelstvo jako vojenský cíl způsobilo vysídlení milionů evropských civilistů a ovlivnilo životy dětí dosud neznámým způsobem.
Invaze a okupace území, bombardování měst a deportace v důsledku etnických a náboženských otázek způsobily přesun přibližně deseti milionů lidí v rámci vnitřních i přeshraničních migračních toků.

Pohlednice na pomoc civilistům zasaženým válkou (1915). NWWIMM (2005.98.363)
S vysídlenými osobami bylo v různých zemích zacházeno odlišně: od získání všemožné míry pomoci až po internaci v koncentračních táborech. V táborech jako Holzminden, Rastatt a Havelberg v Německu nebo Gouda, Nunspeet a Bergen op Zoom v Nizozemsku byli bojující vězněni spolu se svými rodinami.
Arméni a Syřané, kteří uprchli nebo přežili masakr tureckými jednotkami, představují nejextrémnější případ vysídlení civilního obyvatelstva během války, v jehož důsledku zahynulo 600.000 až milion lidí.

Belgičtí uprchlíci v táboře Bergen Op Zoom (1914 – 1915).
LOC (LC-B2-3459-12 [P&P])

Polské děti v táboře Holzminden (Německo). ACICR (V-P-HIST-03085-25)
Na rozdíl od vojáků neexistovala žádná mezinárodní dohoda na ochranu civilního obyvatelstva, zejména dětí. Opuštění či bezprizorní sirotci zaplnili města, často přitom trpíce problémem podvýživy a nemocemi jako tyfus.
Humanitární organizace, jako Kvakerská skupina Výbor přátel pro pomoc válečným obětem se staly zástupci nevinných obětí z řad civilistů. Humanitární myšlenka na záchranu dětí se tak rozšířila na všechny strany konfliktu.

Kampaň na získávání finančních prostředků Amerického výboru pro pomoc na Blízkém východě (Ethel Bettsbains, 1918). © LOC (Divize tiskovin a fotografií Washington D.C., LC-USZC4-1343)
První opatření s cílem pomoci byla zaměřená na poskytování potravin a přístřeší a připadla místním orgánům, ústředním vládám a nevládním charitativním organizacím jako Červený kříž nebo Americký výbor pro pomoc Arménům a Syřanům, vzniklý v roce 1915 za účelem pomoci Arménům, kteří se stali oběťmi Turků – v roce 1919 byl výbor přejmenován na Pomoc Blízkému východu.

„V bombardované zemi. Matka a dítě v plynových maskách“ (1918). © BnF
(département Estampes et photographie, EI-13 (585))
Okupace zemí jako Belgie (1914), britská námořní blokáda (1914–1919), nedostatečná produkce potravin a chybné strategie v přidělování potravin prováděné různými státy zapříčinily problém hladomoru, který postihl zejména děti.
V Německu byly veřejné kuchyně zřízeny jako součást válečného výživového systému, zatímco v jiných regionech provozovaly organizace, jako Komise pro pomoc v Belgii (1914–1919), které předsedal Herbert Hoover, mezinárodní potravinový program zaměřený na Belgičany a Francouze nacházející se na okupovaném německém území.

Váleční sirotci jedí pod širým nebem (1915). © BnF (département Estampes et photographie, EI-13 (471))
Rozsah zdravotních problémů způsobených podvýživou se stal politickým problémem a vyvolal protesty a pochody proti hladomoru a blokádě. Hnutí jako Fight the Famine (Bojuj proti hladomoru) proměnily boj proti hladu v záležitost volající po mezinárodní pomoci.

Publikace Mezinárodní ženské ligy proti námořní blokádě. © CRL (SCF / SC / DB / 2).
Eglantyne Jebb protestovala proti britské námořní blokádě ve střední Evropě a distribuovala např. takového letáky. V květnu 1919 založila Fond na záchranu dětí a prosazovala Deklaraci práv dítěte.
HUMANITÁRNÍ DIPLOMACIE V POVÁLEČNÉM OBDOBÍ
Děti představovaly jeden z největších problémů poválečných společností v důsledku geografického vysídlení, podvýživy, osiření a opuštěnosti, což jim posléze bránilo v přístupu k vhodnému bydlení, lékařské péči a vzdělání.
Počátkem roku 1919 se zdraví dětí stalo prioritou v mezinárodních programech: zavést vzdělávací standardy, definovat práva dětí, chránit sirotky a uprchlíky, regulovat pracovní podmínky dětí a nedopustit obchodování s nimi; tak zněly některé z klíčových bodů, které se řešily.

„Zdraví dítěte je hnací silou národa”. Dětský rok (duben 1918 – duben 1919). © LOC (Oddělení tisku a fotografií, LC-USZC4-9867)
Přesvědčení, že mezinárodní spolupráce v humanitární oblasti by mohla napomoci zabránit válce, iniciovalo mimo jiné vznik Společnosti národů, organizace, která se v meziválečném období stala klíčovým prvkem v infrastruktuře internacionalismu. Sestávala ze státních zástupců a soukromých humanitárních organizací, kterým tak umožnila vstup do světa mezinárodních vztahů.

Propaganda Americké společnosti pro pomoc francouzským válečným sirotkům zaměřená na podporu financování dětí ve Francii… © NWWIMM (1976.315.42)
Hlad a těla opuštěných dětí se staly symbolem negativních následků války a poválečného období. Fotografie sehrály významnou úlohu při nadnárodní mobilizaci a výzvách k solidaritě. Kromě zviditelnění dětského utrpení sloužily také k propagaci záchranných akcí mecenášů.

Fotografie dětí uprchlíků pořízená Fridtjofem Nansenem po ruském hladomoru (1921-1923). © ACICR (V-P-HIST-02590-20A).
Obrázky nahých dětí s viditelnými známkami účinku hladu na jejich těla pomohly zvýšit povědomí a získat zdroje pro boj s humanitární krizí.

Skupina dětí oblečená do oděvů darovaných americkým Červeným křížem v maďarském Magyarországu (c. 1920). ©HNM (2137/1954 fk)
Téma dětí nabralo nový a symbolický význam pro budoucnost západní civilizace. Děti se staly ikonou nevinných obětí války a jejích důsledků, ale také prioritou pro fyzickou obnovu národů a pro proces usmíření, který byl promítán do mírových vzdělávacích iniciativ.

Děti, nehrajte si na válku. Rodiče… pokud chcete, aby vaše děti žily, odzbrojte jejich počínání. Odložte vojenské hračky. © BnF (oddělení tisku a fotografie, ENT QB-1 (1931-1939) -ROUL).
Propagační kampaň vedená Mezinárodní ligou bojovníků za mír.
V září 1924 Valné shromáždění Společnosti národů jednomyslně přijalo Deklaraci práv dětí, známou jako Ženevská deklarace. Výbor pro péči o děti (Child Welfare Committee) byl vytvořen z konzultantů např. Mezinárodní unie pro záchranu dětí (Save the Children International Union) či Mezinárodní asociace na podporu péče o děti (International Association for the Promotion of Child Welfare), což znamenalo počátek sociální práce orientované na pomoc dětem coby oficiálního tématu v mezinárodních vztazích.

Nové nápady z Ameriky. „Alex”, dítě pracující v St. Etienne, si fascinovaně prohlíží model zábavního parku na výstavě. Péče o děti, výstava amerického Červeného kříže v St. Étienne. (červenec 1918, Lewis Hine). © LOC (Oddělení tisku a fotografií, LC-A6199- 3327).
Organizace jako ARA, vedle poskytování pomoci dětem, přijala za své poslání i vštěpování jim amerických hodnot.
ŠPANĚLSKÁ OBČANSKÁ VÁLKA;
VYSÍDLENÍ, EVAKUACE A EXIL
Španělská občanská válka byla v meziválečném období hlavním evropským konfliktem, projevem hluboké krize, do níž byl kontinent ponořen, a předehrou druhé světové války.
Byla příkladem „totální války“, kdy obě válčící strany zmobilizovaly veškeré materiální a lidské zdroje, které měly k dispozici, aby porazily nepřítele a zajistily vítězství na frontě. To mělo vážné důsledky pro občanskou společnost, zejména ženy a děti.

„Nakreslila jsem bombardování, které jsem jednoho dne viděla za války v San Sebastianu.” Ángeles Benito (dívka) ze San Sebastianu, 14 let, dětská kolonie ve francouzském Bayonne. © BNE (Dib / 19/1/873)
Nedostatek potravin, nemoci a špatné hygienické podmínky doprovázely ženy a děti od samého vypuknutí války. Navíc bombardování a postup rebelů rozpoutaly evakuaci nezletilých směrem na pobřeží Levante a Katalánska, ale i do zahraničí, ve snaze ochránit je před hrůzami války. Více než 32.000 „válečných dětí“ našlo útočiště v zemích jako Francie, Belgie, Anglie, SSSR, Švýcarsko a Mexiko.
Po porážce Republiky byla část těchto dětí repatriována do Španělska, zatímco ostatním se pobyt v hostitelské zemi prodloužil, někdy i na celý život. K tomu došlo především u těch, kteří byli evakuováni do Mexika („Děti Morelie“) a SSSR („Děti Ruska“).

Evakuace dětí do Francie. „Tento výkres ukazuje naši evakuaci z Gijonu do Francie”. Rosita Corral (dívka) ze Santandru, 12 let, dětská kolonie Bayonne ve Francii. © BNE (Dib / 19/1/844)
Španělská občanská válka byla konfliktem s obrovskou mezinárodní rezonancí a dopadem na veřejné mínění. Španělský konflikt od svých počátků vyvolával reakce solidarity a stal se bojištěm mezi fašismem a demokracií. Jedním z nejdůležitějších projevů této solidarity byla humanitární pomoc poskytovaná různými organizacemi civilnímu obyvatelstvu, zejména dětem.

Kvakerská pomoc dětem v jižním Španělsku. © AFSC
Humanitární akce ve Španělsku byly pořádány řadou organizací, z nichž některé pomáhaly dětem na obou stranách: Mezinárodní výbor Červeného kříže (ICRC), Fond na záchranu dětí (Save the Children Fund), Mezinárodní občanská služba (Service Civil International) a Mezinároní unie pro záchranu dětí (Union Internationale de Secours aux Enfants, UISE), spolu s britskými a americkými Kvakery: Výbor pro služby přátel (Friends Service Committee) a Výbor pro služby amerických přátel (American Friends Service Committee).
Mezinárodní solidarita budící španělskou demokracii se proměnila v rozsáhlou pomoc skládající se z široké sítě organizací působících na území Republiky: Mezinárodní rudá pomoc (International Red Aid), populistická síť pomáhající na frontě Mezinárodní koordinační a informační výbor pro pomoc republikánskému Španělsku (Comité International de Coordination et Information pour l’Aide à l’Espagne Républicaine), která koordinovala práci organizací z 19 zemí a založila dvě podpůrné organizace, Mezinárodní zdravotní centrálu (Centrale Sanitaire Internationale) a Mezinárodní kancelář pro děti (Office Internationale pour l’Enfance). Podobně i švýcarská pomoc, složená z filantropických, náboženských a helvétských pacifistických sdružení.

Letní dětská kolonie, International Red Aid. © CDMH (PS-CARTELES, 509)
Humanitární pomoc těchto organizací spočívala v odesílání a distribuci potravin, farmaceutických a hygienických výrobků, léků a oděvů, ale také ve zdravotnictví a další péči, včetně vzdělávání dětí. Další základní cíle se soustředily na evakuaci dětí, vytvoření sítě letních kolonií, domovů a dětských jídelen a správu nemocnic.
Na rozdíl od konglomerace organizací pomáhajících Republice, v nacionalistické zóně působila sociální pomoc Auxilio Social, propagandistická a pomocná organizace režimu. Její pomoc dětem se zhmotnila při vytváření rekreačních táborů, bratrských kuchyní, dětských jídelen a distribuci potravin. Červený kříž a SCI zde také poskytovaly pomoc, nicméně armáda a její přívrženci na ně hleděli podezíravě.

Jídelna sociální pomoci Auxilio Social. © BNE (GC-CAJA/60/14/3)
Hrozící porážka republikánů na počátku roku 1939 rozpoutala další humanitární krizi, kdy do Francie uprchlo téměř 500.000 lidí. Organizace jako Kvakeři pomáhaly vyhnancům a nabízeli jim pomoc ve francouzských internačních táborech; stejně tak dětem pomáhaly např. Švýcarská pomoc (Swiss Aid) či francouzská Mezinárodní kancelář pro děti (Office Internationale pour l’Enfance).

Ženy a děti na hranicích s Francií, 1939. © Arch. CEGESSOMA (56035)
VÁLKA, INTERNACE, DEPORTACE, VYHLAZENÍ
Druhá světová válka, která zpustošila Evropu, byla největším konfliktem v historii, dosud nebývalým co do hrůzy a zvěrstev; zanechala za sebou cca. 70 milionů mrtvých z řad civilistů i vojáků.

Děti prohledávající ruiny po bombardování v Polsku (1939-1945). © ACICR (VP-HIST-01351)
Boje, letecká bombardování a postup armád vedly k hromadnému odchodu milionů lidí. Museli opustit své domovy a čelit hladu, strachu, chaosu, vyčerpání, zmatku, odloučení od rodiny i smrti. Postup bojových front rozpoutal dramatickou humanitární situaci a vážně dopadl na děti i dospívající.
Nedostatek produktů, rekvizice okupanta a přísná ekonomická blokáda uvalená bojovými jednotkami, zejména britskými, často bránily humanitární pomoci v přístupu. Jen výjimečně byla blokáda uvolněna, aby byl umožněn průchod zboží pro nejvíce postižené civilisty, např. řecké obyvatelstvo či osoby internované v táborech v jižní Francii.

Distribuce jídla v dětské jídelně v Aténách v rámci mise Švýcarského červeného kříže v Řecku (1942). © ACICR (VP-HIST-02514-02)
Humanitární organizace se pokoušely zmírnit situaci dětí intelektuální a morální podporou skrze knihy a hračky, ale i evakuacemi do oblastí vzdálených od válečné fronty či do Švýcarska, zakládáním mateřských společností, dětských kolonií a dětských domovů, sponzorstvím a umísťováním do pěstounské péče, spolu s dodávkami potravin, oděvů, léků a farmaceutických výrobků.

Dětská kresba vyjadřující poděkování Kvakerům za pomoc poskytovanou dětem a uprchlíkům na jihu Francie (1942). © AFSC
Osud dětí byl poznamenán vývojem války, ale také holocaustem – vraždou šesti milionů Židů nacistickým režimem. Z toho přibližně milion dětí byl deportován a usmrcen v plynových komorách táborů smrti Auschwitz-Birkenau, Sobibor, Treblinka, Majdanek a Chelmno. Podobně byly zavražděny desítky tisíc romských dětí, 5.000 až 7.000 německých dětí s mentálním a fyzickým postižením a polské a ruské děti, někdy zastřelené po boku svých rodičů.

Ženy a děti na rampě selekce v táboře smrti Auschwitz-Birkenau (květen 1944). Většina z nich byla vyhlazena. © USHMM (77320)
„Orazítkovali Žida
Doprostřed, jasně.
Orazítkovali Žida
Na mé sedmileté srdce“
Albert Pesses, Le Badge (Znak)
Některé organizace rozvinuly záchranné operace, např. Kindertransport – přeprava přibližně 10.000 dětí z Německa, Rakouska, Československa a Polska do Velké Británie v letech 1938 – 1939 pod záštitou Hnutí za péči o děti v Německu (Movement for the Care of Children in Germany). Desetitisícům Židů pomohly opustit Evropu organizace jako Americký židovský spojený distribuční výbor (American Jewish Joint Distribution Committee), Pomoc uprchlíkům (Refugee Aid) a Výbor pro služby amerických přátel (American Friends Service Committee).
Kvakeři také vynikali svými humanitárními operacemi na jihu Francie, kde založili jídelny a odvedli děti do bezpečí dětských domovů. Podobně i jiné organizace, např. Spolek pro pomoc dětem Œuvre de Secours aux Enfants) skrývaly děti v dětských domovech nebo v samostatných domech v bezpečné zóně Francie.

Chovanci tábora Rivesaltes čekající na oběd před kasárnami Secours aux Enfants (Pomoc dětem) (1941-1942). ©USHMM (32285)
Solidarita a respekt k lidskému životu vedly k individuálním záchranným misím v různých evropských zemích. Například v Maďarsku díky zahraničním diplomatům získaly desetitisíce Židů ochranné propustky do neutrálních zemí. Byly zastaveny deportace a vytvořeny „bezpečné“ domy spadající pod diplomatickou ochranu. K této akci přispěl také Friedrich Born, delegát ICRC, který vytvořil 60 dětských domovů pro téměř 8.000 dětí.

„Skleněný dům“: švýcarské velvyslanectví v Budapešti, kde byly vydávány propustky (1944).© AfZ (105735)
Ve světě mlčení, pokud jde o otázku Židů v Evropě, se více než 17.000 politiků, diplomatů, humanitárních pracovníků, kněží, partyzánů a dalších civilistů pokusilo zachránit co nejvíce životů za extrémně nebezpečných okolností. Jejich hodnoty a lidskost jim vynesly titul „Spravedlivý mezi národy“; kvakerské organizace získaly Nobelovu cenu za mír za pomoc dětem ve válkách.
DĚTI V KONTEXTU EVROPY V TROSKÁCH
Řízením humanitárních operací, organizací uprchlických táborů a návratem vysídlených osob po válce byly pověřeny mezivládní organizace UNRRA, Agentura OSN pro pomoc a rehabilitaci (1943–1947) a její nástupce IRO, Mezinárodní uprchlická organizace (1947–1951). Pod jejich dohledem působily další soukromé organizace, s výjimkou židovských organizací jako Americký spojený distribuční výbor (American Joint Distribution Committee).

Jakmile byly děti oblečené a v dobrém zdravotním stavu, byly převezeny do jiného tábora UNRRA (Itálie, 1945–1946). © Archiv OSN (S-0800-0002-0018-00011)
UNRRA musela zajistit ubytování, stravu, oblečení a repatriaci přibližně šesti milionů vysídlených osob v Evropě. Z toho děti se dělily na ty, které se znovu shledaly s rodinným příslušníkem, ty internované dle své národnosti v táborech pro vysídlené a na nezletilé bez doprovodu čítající nejméně 22.000 dětí umístěných v dětských centrech. Více než 343.000 dětí bylo pohřešováno. Jejich identifikace a repatriace se stala součástí mezinárodních diplomatických sporů.

Děti usazené ve tvaru Davidovy hvězdy v jednom z dětských domovů provozovaných Spolkem pro pomoc dětem (Œuvre de Secours aux Enfants, OSE) ve Francii (Walter Limot / Photo Limot, mezi lety 1945 a 1950) © USHMM (71198).
OSE byla nejdůležitější organizací na pomoc židovským dětem ve Francii. Provozovala 25 domovů pro přibližně 2.000 dětí a přijímala židovské děti z pěstounských domovů a katolických institucí.
Prvním cílem po osvobození byla repatriace dětí a jejich rodin do svých původních zemí. Problém dětí se tím zviditelnil. Mnoho mladistvých nemělo žádnou dokumentaci. Do skupiny nezletilých bez doprovodu patřili i ti, kteří byli integrováni do pěstounských rodin a uchovali si jen mlhavé vzpomínky na svou rodinu a zemi. Někdy neznali ani svůj rodný jazyk. Během války bylo navíc nacistickým režimem „poněmčeno“ 20.000 až 50.000 dětí. Jména dětí byla změněna a jejich rodné listy zničeny, což komplikovalo identifikaci jejich původu.

„Kdo ví kde? Hledáme 100.000 dětí různých národností, které byly ve Francii uneseny nacisty“. © Bundesarchiv (Plak 004-007-016 (1945–1949))
K organizačním obtížím se přidal i stav dětí – jak psychický, tak fyzický. Sociální pracovníci zapojení do záchranných programů, zejména Severoameričané a Britové, naznačili, že mnohé z těchto dětí nepoznaly žádnou rodičovskou autoritu, žily ve skupinách a podléhaly pouze zákonům přežití; odsud jejich označení „vlčí děti“.

Obyvatelé jeskyní v italské Neapoli. © Archiv OSN (S-0800-0002-0015-00016).
Organizace IRO nastavila kategorii „dítě“ pro děti do 17 let. Děti, které zůstaly v táborech pro vysídlence, byly hlavně dospívající mládež, protože nacisté zabili každého, kdo nebyl práceschopný. Mladiství mohli o svém věku lhát, aby se vyhnuli například nucené repatriaci. Humanitární organizace se zaměřovaly na jejich morální a psychologickou rehabilitaci, protože jejich věk znesnadňoval jejich přesídlení či adaptaci. Dokonce i hostitelské země jako Švýcarsko a Švédsko nabídly dočasný azyl pouze dětem mladším 12 let.

Chlad a hlad. Německé děti v poválečném období, Berlín, 1946. © ACICR (VP-HIST-02958-12A)
UNRRA a vojenské orgány převzaly odpovědnost za takzvané děti OSN. Německé děti považované za „národní nepřátele“ zůstávaly mimo jejich odpovědnost.
Internacionalismus se v poválečném období projevil v prudkém nárůstu nových nevládních organizací, z nichž mnohé byly náboženského charakteru, například organizace spojené s protestanty jako Church World Service (Církevní světová služba) nebo Lutheran World Relief (Luteránská světová pomoc), které se přidaly k dosud působícím organizacím jako Catholic Relief Service (Katolická charita), Unitarian Service Committee (Unitářský služební výbor), American Friends Service Committee (Výbor pro služby amerických přátel) a American Joint Distribution Committee (Americký spojený distribuční výbor). V roce 1951 uznala OSN 188 mezinárodních humanitárních organizací.

Americká zemědělská škola pro dívky 14 -16 let pořádaná organizací Friends Relief Service (Služba přátelské pomoci) poblíž Soluni (Řecko, 1944–1948). © Archivy OSN (UNRRA / 3036, S-0800-0004-0004-00076)
Rehabilitace a péče o děti byly založeny na konceptech jako psychologický vývoj dítěte v kontextu své komunity. Původ a rodina dítěte byly stanoveny jako zdroje individuální identity, zatímco potřeby dětí byly hodnoceny podle jejich věku, národa, náboženství a pohlaví.