Od Historie Po Památku

Jak píše Joanna Bourke: „První větší náznak síly létajícího stroje při ničení masy lidí přišel s bombardováním Guerniky“.

(Druhá světová válka. Příběh obětí. Barcelona, Edice Paidós Ibérica, 2002, str. 29).

Koncem března 1937 zahájila Severní armáda kampaň proti Bizkaii, kde byla soustředěna většina výroby železa, uhlí a oceli, jakož i chemický průmysl země.

Ofenzíva proti Baskicku začala 31. března a téhož dne bylo letadly italského legionářského letectva a německé kondorské legie bombardováno město Durango. Otevřená bezbranná populace byla podrobena „kobercovému bombardování“. Ještě předtím došlo k bombardování civilního obyvatelstva v Madridu v listopadu 1936 a v únoru 1937, kdy mimo jiné procházel podél dálnice v Malaze zástup civilních uprchlíků směrem k Almeríi.

Kampaň přetrvávala s postupem frankistických vojsk směrem k Bilbau a blokádou města, jehož kontrola byla nezbytná jak pro jeho strategickou pozici, tak pro jeho zbrojní továrny a těžký průmysl. Bilbao bylo dobyto v červnu 1937.

Jarní ofenzíva proti Bizkaii byla znovu zahájena 20. dubna. O šest dní později, 26. dubna byla Guernika, nacházející se tehdy 15 km od nejbližší bojové fronty, vytrvale bombardována německými a italskými vzdušnými silami. Skrývalo se tu 5.630 obyvatel, ale také uprchlíků, pacientů v nemocnicích a vojáků na ústupu. Šlo o otevřené město bez protiletecké nebo pozemní ochrany.

Guernika po bombardování 26. dubna 1937. © CDBG-FMPG

Centrum města bylo pohlceno plameny, až na Casa de Juntas (Dům Generálního shromáždění), kostel Santa María, pozůstatky starého dubu a mladý strom v určité vzdálenosti od centra. Ani tři zbrojní továrny na okraji města nebyly poškozeny, neboť se vzdušné velitelství rozhodlo je ušetřit. Jedna z nich vyráběla zápalné bomby podobné těm, které byly odpalovány proti městu — jeden z mnoha paradoxů, které s sebou nese barbarství spjaté s každou válkou.

Počet mrtvých po bombardování nelze určit. Podle baskické vlády činil oficiální počet úmrtí 1.654.

Útok měl okamžitý mezinárodní dozvuk a obě strany ho používaly jako propagandu. Jeho motivace a odpovědnost za něj jsou již léta zahaleny polemikou a historici se v interpretaci faktů liší.

Bombardování Guerniky se stalo symbolem hrůz moderní války, která používala letectví k masakrování civilního obyvatelstva a demoralizaci nepřátelského boje na frontě.

„Bombardování“. Kresba Carlose Garcíi, devět let. Rodinná kolonie Puebla Larga (Valencie) (bez data: 1937–1938). © BNE (Dib/19/1/724)

Toto bombardování mimo jiné pomohlo urychlit proces evakuace dětí do kolonií v bezpečných zónách daleko od fronty nebo v zámoří, a to za podpory vlády Republiky a baskické vlády spolu s národními a mezinárodními organizacemi humanitární pomoci.

Picassovo mistrovské dílo Guernica bylo vytvořeno s cílem zamyslet se nad masakrem, který přinesla „totální válka“. Španělská republika ho získala v roce 1937, aby bylo vystaveno ve španělském pavilonu pařížské výstavy Paris Exposition Internationale, která se konala v červnu téhož roku. Obraz, který je žalobou proti celé válce, se stal ikonou umění dvacátého století.

Guernica visí ve španělském pavilonu na Expozici Internationale v Paříži. Před malbou je mobilní socha od Alexandra Caldera, která nese jméno Almadén. Calder byl jediným nešpanělským umělcem s vystaveným dílem v pavilonu. © MNCARS

V roce 1998 se městská rada Gernika-Lumo rozhodla přeměnit budovu, kde sídlily soudy a pošta na muzeum míru Gernika Peace Muzeum.

V roce 2003 otevřelo dveře veřejnosti jako Nadace Gernika Peace Museum s cílem pomoci šířit kulturu míru a ochrany lidských práv ve světě. Jejím cílem je rovněž vzdělávat a připomínat španělskou občanskou válku, zejména občanskou válku v Baskicku, které od července 1936 do srpna 1937 utrpělo více než 1.000 bombových útoků.

Muzeum míru v Guernice. © FMPG

Ve městě Terezín založily německé úřady ghetto, jeden z tranzitních táborů nejvyšší úmrtnosti a utrpení, nejprve pro Židy z Protektorátu Čech a Moravy, později i pro Židy z jiných evropských zemí.

Stalo se tak v roce 1941, v kontextu antisemitské a vyhlazovací politiky prováděné nacistickým Německem za druhé světové války. Byla vytvořena ghetta, koncentrační a vyhlazovací tábory pro nepřátele Říše, podle rasových, etnických, náboženských, politických, genetických či národnostních kritérií.

Do roku 1945 z přibližně 155.000 mužů, žen a dětí, které prošli terezínským ghettem,  téměř 35.000 zemřelo hladem, přeplněním prostor, chorobami a popravami. Přibližně 88.000 bylo deportováno do ghett v Rize, Varšavě, Minsku a dalších míst v okupované východní Evropě a do vyhlazovacích táborů Osvětimi, Treblinky a Majdanku.

Charlotta Burešová, Transport, Terezín (1943–1945). © Památník Terezín (585)

Pouze kolem 3.800 lidí se vrátilo. Jiní, například mladý Čech Petr Ginz, přežili ve svých dílech, živých svědectvích individuálních i kolektivních tragédií:

„Už skoro rok dřepím v šeredné díře;
Místo tvých krás, jen pár ulic mám.
Jak v kleci zajaté divé zvíře
Praho kamenná, pohádko, vzpomínám“

Petr Ginz, Vzpomínka na Prahu

V nejextrémnějších podmínkách ghetta se mnozí dospělí, inženýři, grafičtí umělci, vědci, intelektuálové a umělci snažili přežít, udržovat určitou naději a kultivovat a přenášet svou moudrost. V ghettu se konaly kulturní a vzdělávací aktivity, také pro děti, které vytvořily 4.387 kreseb, skrze které jejich život mladých tvůrců — stručně řečeno — stále pokračuje.

Akvarel vytvořený Eismannovou Zdenkou (12 let). Terezín, 1942-1943. © Památník Terezín (12345)

V roce 1944 byli vězni Terezína svědky a hrdiny události v nacistickém koncentračním systému doposud ojedinělé. Doktor Maurice Rossel, vedoucí delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže (ICRC), zavítal do ghetta. Byla to první schválená návštěva humanitární instituce ve druhé světové válce.

Děti v „rajském“ ghettu Terezín (1944). Maurice Rossel. © ACICR (V-P-HIST-01160-32)

Za tímto účelem bylo ghetto prezentováno jako autonomní „židovské osídlení“, kde Židé dostávali „humanitární“ léčbu a hrálo důležitou roli v nacistické propagandě s cílem zamaskovat zvěrstva, která Třetí říše páchala v Evropě. Po návštěvě Rossel napsal zprávu, ve které uvedl obecně uspokojivý stav ghetta slovy „město s prakticky normálním životem“.

Před  kapitulací Německa se ICRC v dubnu 1945 do terezínského ghetta vrátil.  Navzdory některým ojedinělým počinům byla jeho práce ve prospěch Židů a dalších pronásledovaných skupin během druhé světové války selháním.

Po osvobození ghetta bylo v květnu 1945 v Terezíně zachráněno asi 30.000 přeživších a dalších vězňů, kteří přijeli během posledních dnů války z Buchenwaldu a dalších táborů.

Česká akce na pomoc , Terezín, 1945. © Památník Terezín (394, A 40/77)

V roce 1947 vznikl Památník národního utrpení v prostorách Malé pevnosti v Terezíně, která za druhé světové války fungovala jako věznice gestapa. Později byl přejmenován na Památník Terezín, místo pro uchování paměti a připomenutí obětí nacistického politického a rasového pronásledování během okupace českého území.

Muzeum ghetta. Park terezínských dětí. © Památník Terezín

“Chtěl bych vyjádřit svoji od začátku danou představu o tom, čím by dům Izieu měl být:

· Místo, které symbolizuje odsouzení zločinů proti lidskosti

· [Místo, které symbolizuje] odpor vůči fanatickým ideologiím, jedinečný prostředek boje proti režimům, které tyto zločiny plodí

· Spíše než jednoduchý památník nebo muzeum by tento dům měl být centrem, které povzbudí ty, jež bojují s vášní, kterou slova Johna Donneho v sobě nesou.”

Sabine Zlatinová: Méoires de la “Dame d’Izieu” (Vzpomínky na „Paní z Izieu”). Nakladatelství  Gallimard, 1992, 95.

V dubnu 1943 podprefekt v Belley navrhl Sabine a Mironu Zlatinovým přestěhovat se s malou skupinou židovských dětí, které měli v péči, do domu, který fungoval jako prázdninový tábor, a který se nacházel ve vesnici Lélinaz v Izieu, do té doby obsazené italskou armádou.

La Maison d’Izieu tak hostil od počátku června 1943 do 6. července 1944 „Kolonii dětí uprchlíků z Héraultu”.

Děti i dospělí v táboře u rybníka, srpen 1943. © Maison d’Izieu (Sbírka Henryho Alexandra)

Sabine a Miron Zlatinovi v roce 1927. © Maison d’Izieu (Sbírka dědictví Sabine Zlatinové)

Za války začala Sabine, zdravotní sestra Červeného kříže, pracovat jako sociální pracovnice pro Œuvre de Secours aux enfants (Spolek  pro pomoc dětem, OSE) a získala povolení k návštěvě táborů Agde a Rivesaltes, kde se ženy s dětmi mačkaly společně v přeplněných prostorech, oddělené od mužů. Někteří z nich byli Židé.

OSE se pokusila vzít židovské děti z táborů do domů, které měla, nebo je umístila do křesťanských rodin. Když Němci koncem roku 1942 obsadili jižní část Francie, OSE začala zavírat své domy.

Tehdy prefektura Montpellier požádala Sabine, jakožto zdravotní sestru Červeného kříže, aby hostila 17 židovských dětí, které byly v Campestre samy. S pomocí Secours National dorazili Zlatinovi s dětmi do Chambéry a kontaktovali podprefekta Belley. V červnu 1943 se děti usadily v Izieu. Centrem prošlo asi sto nezletilých. Cílem bylo hledat rodiny nebo instituce, které by si je vzaly nebo pokusit se dostat je do Švýcarska.

Děti i dospělí před domem, léto 1943. Většina dětí zemřela v Osvětimi. © Maison d’Izieu(Sbírka dědictví Sabine Zlatinové)

V březnu 1943 si Zlatinovi byli vědomi naléhavé potřeby tábor uzavřít. 1. dubna Sabine odcestovala do Montpellier, aby se pokusila zařídit odjezd dětí. 6. dubna večer, před „Operací Jaro”, lyonské gestapo na příkaz svého velitele, úředníka SS Klause Barbieho, vtrhlo do tábora a odneslo 44 dětí a sedm dospělých, které tam našli, včetně Mirona Zlatiny. Nejmladší byl čtyřletý Albert Bulka (Coco).

Zleva doprava: Marcel Bulka, jeho bratr Albert a Alec Bergman, který utekl z tábora těsně před razií a přežil. Léto 1943. © Maison d’Izieu (Sbírka dědictví Sabine Zlatinové)

8. dubna byli všichni zajatci registrováni v táboře Drancy. Odtud byly děti a čtyři dospělí převezeni do vyhlazovacího tábora Osvětim, kde zemřeli v plynové komoře. Přežila jen pečovatelka Léa Feldblumová.

Miron Zlatina a dospívající Théo Reis a Arnold Hirsch byli deportováni do Pobaltí. Na cestě se ztratily všechny stopy po obou mladících. Miron byl zastřelen v Revalu (současný Tallin) 31. července.

Sabine se mezitím pokusila zjistit, co se stalo dětem a dospělým, zejména jejímu manželovi, a přidala se k odboji. Po osvobození se ujala organizace příjezdu deportovaných do hotelu Lutetia, který byl přeměněn na přijímací centrum. Po jeho uzavření v roce 1945 se přestěhovala do Paříže. Od té doby až do své smrti nikdy nepřestala bojovat proti zapomnění.

7. dubna 1946 byla na památku dětí a dospělých coby obětí razie z 6. dubna 1944 umístěna pamětní deska na budovu, kde děti pobývaly. © Maison d’Izieu

Na dlouhé cestě k oživení vzpomínek na události v La Maison d’Izieu má proces s Klausem Barbiem zásadní význam. Po válce se Barbiemu podařilo uprchnout pod ochranou americké Ústřední zpravodajské služby. Nicméně, díky odhodlání právníka Serge Klarsfelda a jeho ženy Beate, bylo jeho místo pobytu odhaleno v Bolívii a byl vydán do Francie. Od května do července 1987 byl souzen v Lyonu. Šlo o první případ zločinu proti lidskosti, který byl ve Francii souzen.

Po procesu vznikla myšlenka na vytvoření památníku v Izieu. Byl odhalen 24. dubna 1994 prezidentem Francouzské republiky Françoisem Mitterrandem.

Antisemitská politika dosáhla svého vrcholu v Itálii vytvořením systému táborů, který byl výsledkem politiky pronásledování, zadržování a deportace Židů a antifašistů vyvinuté Italskou sociální republikou (1943–1945) s policejní a administrativní spoluprací nacistického okupanta. Jeden z těchto táborů, ve Fossoli, byl zřízen italskou vládou v prosinci 1943.

Fossoli, národní deportační tábor Itálie. © Městský historický archiv v Carpi. CRE

Táborem Fossoli prošel a holokaust přežil Primo Levi, spolu s více než 5.000 politickými a rasovými vězni, ženami, dětmi a muži deportovanými do nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů jako Osvětim, Mauthausen, Dachau, Buchenwald, Flossenburg a Ravensbrück.

„Vím, co znamená nevracet se
Ostnatým drátem
Viděl jsem slunce zapadnout a zemřít.
Cítil jsem slova starého básníka
Slzu na mém těle:
Slunce mohou zapadat a vracet se.
Tady, když krátké světlo pohasne,
Jen neutuchající nekonečná noc.”

Primo Levi, Západ slunce ve Fossoli.

Jednou z internovaných žen byla Ada Michelstaedter Marchesini, později deportovaná a zavražděná v Osvětimi. Její tragédii přežily dopisy, které napsala svému manželovi, a které vypráví o životě v táboře Fossoli, poznamenaném bolestivými vzdálenostmi, nadějí, strachem a nejistotou. Ve svém posledním napsala:

„Můj Beppi, jak bych tě byla ráda ještě jednou před mým odjezdem viděla! Jak bych si přála slyšet o našem pokladu a o celé mé i tvé rodině! To mi nebylo dopřáno a já odešla se svými myšlenkami a srdcem plným Vás, moji blízcí, kdo ví, zda se vrátím či kdy.”

Dopis Ady Michelstaedter Marchesiniové ze dne 31. července 1944. © Nadace Fossoli 

Na konci druhé světové války byl tábor přeměněn na přijímací centrum pro zahraniční uprchlíky, další civilní oběti války, která nechala miliony lidí bloudit Evropou v troskách.

Přijímací centrum pro nežádoucí cizince, 1947. © Nadace Fossoli

V roce 1947 byl starý koncentrační tábor přeměněn na dílo duchovní komunity Malých apoštolů a přejmenován na Nomadelfia. Místo rozvoje humanitární, komunitní utopie se snažilo s pomocí „matek z povolání” přijmout a dát budoucnost nejnevinnějším obětem války – osiřelým nebo opuštěným dětem a mladistvým. Po přesunu komunity do Grosseta v roce 1952 přišli do Fossoli uprchlíci z Istríe a Dalmácie a pod názvem Villaggio San Marco tu zůstali až do roku 1970.

Komunita Nomadelfia, „kde bratrství je zákon”, 1947. © Nadace Fossoli

Deset let po skončení války, u příležitosti desátého výročí osvobození, se historie deportace začala opět dostávat do popředí díky iniciativě rodin, bývalých deportovaných a organizací. V roce 1955 byla otevřena Národní výstava nacistických táborů, první svého druhu v Itálii, s cílem šířit povědomí o fenoménu deportace.

„Už nikdy ani jeden koncentrační tábor na světě”. Národní výstava nacistických táborů, Carpi, 1955. © Nadace Fossoli

Putovní výstava znovu rozdmýchala proces připomínání a vytvořila úrodnou půdu pro trvalou strukturu uchování památky na deportace. Po letech práce bylo v říjnu 1973 slavnostně otevřeno muzeum Památník deportovaným v Carpi, první svého druhu v Itálii.

Slavnostní otevření Památníku deportovaným, muzeum v Carpi. © Nadace Fossoli

Jeho otevření představovalo významný milník v samotné podobě památníku, která vedla k postupnému vytvoření vzdělávací cesty k pochopení historie a k reflexi minulosti a současnosti založené na znalostech symbolických míst, což je práce, ke které nadace Fossoli od svého vzniku v roce 1996 rovněž přispěla.

Národní muzeum soudobých dějin bylo založeno v roce 1948 jako Muzeum národního osvobození Slovinské lidové republiky. Jeho cílem bylo zpřístupnit poválečnému publiku materiály, události a ideály boje za národní osvobození; s tímto cílem otevřelo výstavu. V roce 1962 bylo muzeum přejmenováno na Muzeum lidové revoluce a začalo schraňovat materiály týkající se komunistického hnutí, komunistické strany, lidové revoluce ve Slovinsku a socialistického zřízení. V 80. letech muzeum rozšířilo rozsah sebraných materiálů a do svých sbírek zahrnulo širší škálu předmětů dvacátého století.

Za druhé světové války byl partyzánský tisk důležitou součástí revolty v kulturním boji. Podnítil boj za národní osvobození a poskytl morální podporu. Nelegální lisy vyráběly knihy, brožury a periodické publikace, plakáty, varování, padělané letáky a dokumenty okupantů atd. Naléhal na lidi, aby se vzbouřili, a zároveň je informoval, učil, vedl, povzbuzoval, dokonce nepřímo zachraňoval i životy.

Partyzánské loutkové divadlo od sochaře Lojze Lavriče. © MNZS

Divadlo bylo vytvořeno po osvobození Bele Krajiny a skládá se z 16 marionet. Jeho první inscenace v propagandistickém divadle pod širým nebem se jmenovala Jurček v trije razbojniki (Jurček a tři zbojníci) a měla premiéru na Silvestra 1944. Později obrážela osvobozená území.

Cínový drak s kostními ozdobami, dílo Nande Vidmara, vytvořené v Rinicci. © MNZS (Sbírka předmětů z koncentračních táborů a věznic)

Práce Nande Vidmara, vznikající v koncentračním táboře Gonars, zahrnuje realistická a dokumentární díla, obsahuje portréty a znázorňuje život vězňů a koncentračního tábora; jsou kreslené hlavně křídou a tužkou. V Rinicci pracoval Vidmar v dílně, kde vězni tvořili dekorativní předměty z cínu a kostí.

Muzeum má několik stálých expozic, např. „Slováci ve 20. století” nebo expozici zaměřenou na 2. světovou válku a její důsledky. Na těchto i dalších výstavách nejen předměty, ale i fotografické sbírky umožňují udržet krok se společenskými procesy, které dávají tvar historické vizi minulosti.

Po válce byly Jugoslávie i Slovinsko zničeny. Jejich jedinou nadějí byla zahraniční pomoc, která přišla prostřednictvím Správy spojených národů pro pomoc a obnovu (UNRRA). Ve Slovinsku záviselo přibližně 70 % obyvatelstva na podpoře, kterou organizace poskytovala, a která pokračovala až do 20. června 1947.

V roce 1994, tři roky poté, co Slovinsko získalo nezávislost, se muzeum přejmenovalo na Muzeum soudobých dějin a znovu rozšířilo rozsah svých sbírek, aby zahrnulo dění od počátku dvacátého století až do současnosti. Od roku 2001 je vedeno jako Národní muzeum soudobých dějin.

Německý 75mm pěchotní kanón. © MNZS